Někdy si možná myslíme, že naše tělo je jen pevná a konečná forma, takový úhledně ohraničený balíček. Z nedostatku času nebo snad i z přemíry jiných podnětů nevnímáme, že k nám mluví. Dobrovolně se vzdáváme dialogu s ním a raději hledáme někoho, kdo bude našemu tělu rozumět natolik dobře, že nám snad pomůže pochopit, jak se mu vlastně daří. Necháváme si podsouvat myšlenku, že ten někdo jiný je větším odborníkem na naše vlastní tělo než my sami. Hledáme, objevujeme a kupujeme speciální a podle chemických výzkumů propracované produkty, které nám naše tělo uvedou do optimalizované podoby. Postupně ochotně zvyšujeme naši potřebu a závislost na sofistikovaných měřicích přístrojích, které nám mají odpovědět na naši otázku: „Jsme skutečně zdraví?“
A přitom naše zázračné tělo každou chvíli čeká, až si všimneme, že k nám bez ustání trpělivě a laskavě promlouvá, a to řečí tak důvěrnou, osobní a hlubokou, že jí nikdo jiný kromě nás samých porozumět nemůže. Naši přirozenou a od věků pěstovanou schopnost naslouchat svému tělu začínáme odhazovat jako nepotřebný starý plášť a raději se odevzdaně vrháme do náruče laboratorních výsledků. Malicherně potlačujeme naši jedinečnou a dokonalou dovednost vnímat řeč našich úžasně stvořených těl, jejich náznaky a potřeby a raději odevzdaně vzhlížíme k novým vyšetřovacím metodám. Únavu pragmaticky potlačujeme kávou, vnitřní nespokojenost cukrem, smutek alkoholem, bolest doporučenými pilulkami …
Ale tělo to s námi nevzdává a mluví na nás dál. Někdy se nás snaží zastavit, dokud je ještě čas. Slyšíme ho? Pod tlakem, který si však často vytváříme sami, držíme nohu na rychlostním pedálu a ženeme se dál kupředu. Kolik ještě dostaneme šancí, než se konečně rozhodneme poslechnout hlas, kterým k nám naše tělo promlouvá?
Původní plán života v hojnosti a zdraví jsme se my jako lidé rozhodli posunout ve směru našich ambicí. Mezi lidstvo a samotnou přírodu – jejíž jsme byli, jsme a navěky zůstaneme neoddělitelnou součástí – jsme postavili jakousi pomyslnou hranici. A tak bez rozpaků používáme věty „jedu do přírody“, jako bychom z ní snad vůbec někdy mohli vystoupit. Ačkoli jsme každým naším jednotlivým dechem se všemi a vším kolem nás neodmyslitelně propojeni, stavíme si bariéry mezi lidstvo a to, z čeho jsme povstali a co jsme ve skutečnosti my sami.
Ale naše zázračné tělo nás bude dál a dál překvapovat a mluvit k nám svou vlastní řečí, beze slov. Tou řečí, které v její niternosti všichni dobře rozumíme, pokud ji k sobě připustíme a která nás vždy spolehlivě navrací zase zpátky k sobě a ke všemu. K jednotě, podstatě a pokoře.
Slyšíme ..?
S úctou a vděčností k životu a světu,
Vaše Lenka
Věřím v dokonalost lidského těla a také v to, že k nám promlouvá! ♥ Můj článek v Bílovickém zpravodaji
Jihočeška a houslistka, kterou osud zavál na velký a krásný kus života na Moravu. Miluje bylinky, moudrost babiček, domácí zázraky a cestu k soběstačnosti. Pomáhá lidem nacházet přirozenou cestu k zázrakům přírody. Inspiruje, jak si vypěstovat vlastní bio lékárnu a získávat nezávislost na komerčních produktech. Bylinkám se věnuje celý život a všemi smysly objevuje nekonečný svět přírodní moudrosti. Již pátým rokem píše také články a rozhovory pro Bílovický zpravodaj, který vychází v malebné obci na okraji Moravského krasu, kde přes dvacet let žila v domečku ve stráni u lesa společně se svou rodinou, třemi syny, kočkou a mnoha dalšími obyvateli i návštěvníky jejich zahrady. Nyní ji život vede opět k sobě a k návratu do Jižních Čech. Ráda si klade otázky a věří, že vnitřní přání dávají životu směr. Žije život, který ji baví a k životní radosti touží povzbuzovat i ostatní.
Více o Bylince Lence najdete tady Můj příběh si přečtěte zde >>