Dnešní vnímaný svět je přetvářen a proměňován technologiemi a nesčetnými přístroji, které se staví mezi naše smysly a živou mysl planety, ze které jsme vzešli. Ne každý si přitom povšimne, že pod vším tímto „civilizačním“ zprostředkováním stále vládne ona původní divokost – že naše vnímání, které se vyvíjelo společně s živou krajinou, je stále naladěno na mnohohlasou mateřskou Zemi. Její hlas důvěrně známe a víme, že k němu slova nejsou potřeba. A ten, kdo kdy zkusil pro svou zjitřenou duši nalézt klid v objetí hor, luk nebo říčních koryt, poznal svým srdcem to, co písmena a slova těžko zachytí.
Skutečnost, že se dokážeme dorozumívat a propojovat s krajinou i s jemným tichým dopadem sněhových vloček na naši tvář, s bílými oblázky nebo s větrem, který pohání naše vlasy ze strany na stranu, je současně i nepřenositelnou zkušeností, kterou verbální jazyk pojmenovat neumí. Je to rozhovor v poli vědomí, mezi námi a jedním nebo mezi námi a vším. Divoká mysl planety nás všechny prostupuje, ale i když je naším společným živlem, každý z nás ji prožívá jinak, ať už v mrazu chvějící se vrcholek smrku, sýkorka v letu, cesta vinoucí se na úbočí hory nebo zamrzlý pramen ve stínu skal. Někdo kdysi, ale spíše poměrně nedávno vymyslel, že si budeme přírodu rozdělovat na „živou“ a „neživou“ a budeme tomu tak ve škole učit i naše děti. Tím naboural odvěkou podstatu propojenosti, našel alibi pro naši neomluvitelnou hamižnost a otevřel tak cestu k drancování přírodních zdrojů naší dýchající planety.
Když budeme chtít, můžeme to cítit. Když pohladím skálu nebo strom, věřím, že to vnímají. Nejen lidé, nejen zvířata, nejen rostliny, nejen krajina, nejen kameny, nejen řeky, nejen mrazivý dech větru, my všichni spolu navzájem bez ustání promlouváme. Tak jako proměnlivý pulz křupání sněhu pod našima nohama může proměnit rytmus tepu naší krve, tak i poklidná pevnost balvanu, o který se opíráme, může ovlivnit váhu námi pronášených slov. Naše tělo je naším rozhraním a místem výměny s polem vědomí, ale nikdo nemůže cítit, natož přesně vědět, jak se toto velké tajemství odhaluje někomu jinému. Všichni jsme propojeni a slyšíme se v našich nitrech navzájem. Realita ve své zázračnosti je stejně neuchopitelná jako prostá.
Moje podzimní básnička, která se mi vylila ze srdce na kameny naší terasy krátce před tím, než přišly první mrazy
Pokoj vašim srdcím,
Vaše Lenka
Líbil se Vám článek? Začtěte se ještě na blogu zde >>
Jihočeška a houslistka, kterou osud zavál na velký a krásný kus života na Moravu. Miluje bylinky, moudrost babiček, domácí zázraky a cestu k soběstačnosti. Pomáhá lidem nacházet přirozenou cestu k zázrakům přírody. Inspiruje, jak si vypěstovat vlastní bio lékárnu a získávat nezávislost na komerčních produktech. Bylinkám se věnuje celý život a všemi smysly objevuje nekonečný svět přírodní moudrosti. Již pátým rokem píše také články a rozhovory pro Bílovický zpravodaj, který vychází v malebné obci na okraji Moravského krasu, kde přes dvacet let žila v domečku ve stráni u lesa společně se svou rodinou, třemi syny, kočkou a mnoha dalšími obyvateli i návštěvníky jejich zahrady. Nyní ji život vede opět k sobě a k návratu do Jižních Čech. Ráda si klade otázky a věří, že vnitřní přání dávají životu směr. Žije život, který ji baví a k životní radosti touží povzbuzovat i ostatní.
Více o Bylince Lence najdete tady Můj příběh si přečtěte zde >>