Pocta mým dětem

Čas nás proměňuje. Jeho relativnost pracuje i s námi. Jsme jiní než včera a přece ti stejní jako v okamžiku zrození. 

Když se nám narodil náš první syn, svět se změnil. Život před mateřstvím a život v něm. Světy tak rozdílné a přece navěky spojené. Tak jako naše sny, které se svým naplněním proměňují do hmoty a my se jich náhle můžeme dotýkat. 

Netušila jsem, jaké zázraky zažiju. Ve chvíli, kdy jsem poprvé pohlédla do očí, ve kterých ještě plál otisk ráje, zatočila se mi hlava pokorou a díkůvzdáním. Ten pohled do hlubin nekonečna se navždy vtiskne do srdce. 

Čas se valil přes nás a my v něm pluli v proudu života. Důvěra ve vztah v pravdě s mými dětmi je cesta, která nemá vnější omezení. Její podoby jsou plné naděje.

Naše myšlenky i těla jsou samostatné vesmíry, které se potkávají. A vyprávějí si neuvěřitelné příběhy. Můj dědeček mi kdysi řekl, že láska plodí lásku. Tak často si na něj vzpomenu…

Děkuji Ti, otci našich synů.
Děkuji vám, mé děti…

Díky, Bože, za ty chvíle, kdy se srdce plní vděčností.
Opatruj lidské syny i kvůli jejich matkám, prosím.
Jednoho dne splyneme opět s Tebou.
Amen.

Vaše Lenka

Líbil se Vám článek? Začtěte se ještě zde >>

Více o tom, jak si užít bylinky v různých podobách každý den, najdete tady >>