Asi to znáte také. Něco vás baví. A baví vás to celkem dost. A bavilo vás to možná už dřív. Možná už tenkrát, když jste byli dítětem. Jenže tenkrát, když jste byli ještě děti, vás postupně ale jistě naučili, že je třeba dělat to, co vás nebaví. Že je třeba makat. A pak mít možná chvilku času na to, co vás baví. Chvilku – za odměnu. A nebo taky ne. Ale s tím jste se museli smířit. Takový je prý prostě život.
Já jsem se s tím prala celkem dlouho. Už jsem měla vlastní rodinu i děti, už jsem měla práci. Už jsem měla na kontě spoustu zemí, které jsem viděla, zažila, prožila… Ale pořád jsem byla tak trochu bezradná, co s tímhle přednastavením z dětství. Co s tímhle programem, který mi byl nahrán do duše? Co s ním? Jednoduché tlačítko na vymazání softwaru z paměti jsem prostě nemohla najít.
Ve čtyřiceti už jsem věděla jistě, že jsem velká holka. Věděla jsem, že už něco nemusím a že dokonce už i něco smím. Věděla jsem to. Ale neuměla jsem to žít.
Snažila jsem se všelijak obelstít sama sebe. Najít si na sebe fintu a zkusit sama sebe předejít nebo obejít a dělat věci jinak. Ale nešlo to. Ten program byl prostě pořád tu. Duše si sice občas posteskla, zavolala, zaplakala… ale já nevěděla, jak jí pomoct.
Jó, jinak jsem se měla dobře. Všechno bylo oukej. Teda vypadalo to tak. A navíc se tomu prý říká rouhání, když si člověk stěžuje na maličkosti.
Jenže… ta dušička uvnitř občas plakala.
Postupem času přišly i nějaké ty rány. Smrtelné naštěstí nebyly, ale něco podstatného mi přece ukázaly.
Není nutné všechno skrývat.
Nedokonalost je dokonalá přirozenost člověka.
Bez upřímnosti to už takhle nepůjde, neboť tím sice neubližuju ostatním, ale sobě ano.
Bylo potřeba nastavit si zrcadlo a pohlédnout sama sobě do tváře.
………………………………………………………………………………………………
Možná to všichni nepřijali a možná to tak má být. Je těžké být tím, koho chtějí vidět druzí, když se člověk cítí být někým jiným. A i o tom je můj blog. O upřímnosti k sobě samé.
Vítejte v mém světě – bylinek, vůní, domácích dobrot, jedlých i divokých rostlin, stromů … i cestě k upřímnosti duše.
Je pro mě čest moci se tu s Vámi setkat.
Vaše Lenka
Zpět na výpis všech článků tudy >>
Jihočeška a houslistka, kterou osud zavál na Moravu, žije život, který jí baví a chce k němu povzbuzovat i ostatní. Společně s manželem, jejich třemi syny, kočkou a morčetem bydlí v domečku u lesa. Miluje bylinky, moudrost babiček, domácí zázraky a cestu k soběstačnosti. Věří, že vnitřní přání jsou tím, co dává životu směr. Pomáhá lidem nacházet si přirozenou cestu k zázrakům přírody. Inspiruje, jak si vypěstovat vlastní bio lékárnu na celý rok i získávat nezávislost na komerčních produktech. Více o Bylince Lence najdete tady Můj příběh si přečtěte zde >>