O strachu a důvěře

Náš nejstarší syn jezdí na kole. Enduro. Občas skáče. Někdy i padá. Už přišlo i zranění.
Ale jezdí, protože kolo… to je pro něj svoboda. Je mu patnáct.

Nedávno se mě zeptala jedna moje kamarádka, jestli o něj nemám strach?
V tu chvíli jsem si uvědomila, že je to vlastně prostor k zamyšlení.
Strach. Mateřský strach. A také mateřská výzva.

Ano, mám o něho strach! Mám dokonce obrovský respekt před tím vším, co nemohu ovlivnit. Může se totiž stát úplně cokoliv. Kdykoliv.

»Střih/klapka«

Předevčírem na procházce s naším nejmladším synkem. Má dva roky. A zbožňuje jízdu na dvoukolečku.
Potkali jsme souseda. Dívá se na nás a říká: „Tahle odrážedla můžou být pěkně nebezpečná, z kopce se to rozjede a může to dopadnout hódně špatně..!“

Měl určitě pravdu. A myslel to varování dobře.

Vím. Nebezpečné je nechat mrňouska plazit se domem, nebezpečné je přijít na neznámé pískoviště. Nebezpečné je nechat dítě běhat samotné venku nebo ho nechat jezdit po velkoměstě MHD. Nebezpečné je dokonce i svěřit ho do rukou andělů. Porodit a mít děti znamená vystavit je nikdy nekončícímu nebezpečí.

Ale je tu něco…
… co pomáhá ten ostrý hrot nebezpečí přeci jen otupit a obalit ho snad i jemným šátkem.

Důvěra ♥

A tak když nejstarší syn vyráží na traily, důvěřuji mu, že ví, co dělá. Důvěřuji mu, že ví, že život je vzácný a že na něho myslím. A  současně cítím, že svým strachem nesmím limitovat jeho vlastní důvěru v sebe sama. 

Věřím, že tím, že vkládáme důvěru do našich dětí, přebírají oni sami postupně zodpovědnost za svůj život i svět. Mohou postupovat vpřed.

Důvěřuji…

A tak jsem přišla na to, že opakem strachu nemusí být vždy jen odvaha.
Pro mě je to v mateřské rovině důvěra.
Posíláme děti s důvěrou do světa… kéž se nám vždy zase vrátí…

Vaše Lenka

Zpět na výpis všech článků tudy >>