O dokonalé nedokonalé lásce

Láska v podání dětí, a obzvláště těch malých, je v jejích každodenních projevech dokonalá.
Není na ní co vytknout.

Je tak barevná, až se z toho tají dech. Je snahou přilnout, je plná dávání i nároků si brát. Je nabitá otázkami, vědomím vlastní jedinečnosti i snahou projevit se a cítit teplo opravdovosti.

Dětská láska probouzí s každým ránem znovu a znovu svojí vlastní přirozenost… i shovívavost a ochotu nacházet společnou cestu s těmi, kteří jsou nablízku.

To vše nám děti ukazují a s každou chvílí dávají na odiv. S odzbrojující bezelstností dokáží vyjádřit to, co my už často ne.

Co chtějí a co ne. Co je zajímá a co ne. Co je bolí a co ne. Umí to všechno projevit.

Dokud…
… je nenaučíme, co si mají myslet a cítit.
Dokud jim nevnutíme, co mají dělat.
Dokud je násilím nepřesuneme na tu správnou kolej.
Dokud jim nezpůsobíme zranění, která je přinutí uhnout z jejich cesty.
Dokud je nezlomíme…

Děti nás učí, co jsme zapomněli. Dokonalost je pro ně prázdný pojem. Ale jejich důvěra je zranitelná. A ztráta důvěry je rána, která se lehce nehojí.

 

Padáme a zvedáme se, doufáme, zoufáme, bojujeme…

Můžeme být s láskou někdy hotovi? Může být dokončená, dokonaná?
Anebo navěky nedokonaná… nedokonalá…?

Snad i tak…
tam někde hluboko…
na dně srdce a v údolích duše…
můžeme dál doufat a věřit,
že i ta nedokonaná…
je přesto…
dokonalá…

Vaše Lenka

Zpět na výpis všech článků tudy >>

Více o tom, jak si užít bylinky v různých podobách každý den, najdete zde >>