Dnes nebudu psát o sběru bylin, semen, kvašení nebo klíčení. Nebudu psát ani o tom, co natrhat, usušit, uvařit. Ani o tom, co si z darů přírody nasypat na chleba nebo zavařit. Chci napsat pár řádků o tom, co je tak snadné, levné a přirozené. O jedné z nejjednodušších věcí pod sluncem. A přitom často tolik opomíjené!
Naše planeta Země je sama o sobě nádherným zdrojem vitální energie. Zemský povrch je pro nás největší zásobárnou volných elektronů a kdykoli se rukou či bosou nohou dotkneme země, proudí k nám její léčivá síla. Někdy to nejkrásnější, co můžeme udělat, je navázat opět životadárné spojení. Se zemí i sami se sebou. Skrze kůži, prsty, chodidla, smysly. Skrze bláto, písek, trávu, kameny, potok, kořeny. Přiblížit se k zemi blíž, propojit se, splynout.
Ano, někdy stačí jen se uzemnit, zapustit kotvu. A dýchat. Dotýkat se nohama té jediné, která nás unáší vesmírem a neopouští. Chová se k nám vroucně, laskavě, velkoryse i štědře. Naše civilizace však často i ty nejmenší děti od kontaktu se zemí odrazuje nebo dokonce izoluje. Místo aby si mohly děti přes den stavět domečky v lese, chytat žáby, skákat v kalužích nebo se klouzat v blátě, chráníme je od „špíny“ a necháváme je raději sedět před blikající obrazovkou. Avšak bez vlastní živé zkušenosti se zemí a jejími dary, bez těsného vztahu k rostlinám a zvířatům, mizí radost ze života. Sundat si pohorky na lesní cestě, zanořit ruce do bláta, vykoupat se ve Svitavě, zahradničit bez rukavic, je tolik možností k blízkosti a doteku s tou, která nás zrodila a nese.
Životadárná zem, plná síly … tady je na fotce náš kompost, o kterém píšu láskyplně zde >>
Asi každý, kdo má to štěstí, že může pečovat o kousek země, ví, že při práci s půdou se dá prožít hluboké uspokojení. Aby však byla půda zdravá i pro nás, potřebuje být živá. Vše se z ní rodí a vše se k ní i navrací. V hrsti úrodné, voňavé, chemikáliemi nenarušené zeminy žije údajně asi 10 miliard půdních organismů, tedy více, než je lidí na celé planetě. Jenže tito tvůrci a ochránci zdravé půdy hynou, když na ně lidé stříkají jedy.
Kdyby náhodou někdo nevěřil, že blízký a častý kontakt s organickou půdou působí rovněž jako antidepresivum, tak to bylo dokonce vědecky prokázáno. Pro mě je však lepší vyšlapat si svou vlastní stezku luční trávou jen tak sama, bez vědeckých doporučení. Najít si místo, kde je dobře. Kde čas netlačí a prostor plyne skrze mne a já s ním a v něm.
Potřebujeme vlastně drahé kurzy „mindfulness“? Možná by někdy stačilo zpomalit krok a nasměrovat svou pozornost k zemi nebo dojít pěšky do lesa, naboso se projít a lehnout si do trávy. A snad je to i jednodušší a bližší podstatě života samého než trávit hodiny v autě na cestě za novým guru.
Ještě máme všeho hojnost, skrze půdu přijímáme štědré dary úrody. Současně se pomalu a nezadržitelně noříme do další fáze. Září i říjen jsou přechodovými měsíci mezi létem a zimou. Brzy se období tepla a světla zlomí do chladu, větru a větší temnoty. Přichází podvečer roku 2024.
Tak ještě než se zazimujeme, zujme boty a dotkněme se země nohama … i srdcem!
Vaše Lenka
Jihočeška a houslistka, kterou osud zavál na Moravu žije život, který jí baví a chce k němu povzbuzovat i ostatní. V domečku u lesa bydlí společně se svým mužem, třemi syny, kočkou a mnoha dalšími obyvateli i návštěvníky jejich zahrady. Miluje bylinky, moudrost babiček, domácí zázraky a cestu k soběstačnosti. Ráda si klade otázky a věří, že vnitřní přání dávají životu směr. Pomáhá lidem nacházet si přirozenou cestu k zázrakům přírody. Inspiruje, jak si vypěstovat vlastní bio lékárnu a získávat nezávislost na komerčních produktech. Bylinkám se věnuje celý život a všemi smysly objevuje nekonečný svět přírodní moudrosti. Již třetím rokem píše články pro Bílovický zpravodaj.
Více o Bylince Lence najdete tady Můj příběh si přečtěte zde >>